Velikonoční přání biskupa Františka Václava Lobkowicze: 

www.doo.cz/101-slider-na-hlavn%C3%AD-stran%C4%9B/3278-velikonocni-prani-biskupa-frantiska-vaclava-lobkowicze.html
 

Papež František jmenoval pomocným biskupem ostravsko-opavským Mons. Martina Davida

Ostrava – V pátek 7. 4. 2017 oznámil papežský nuncius v České republice Mons. Giuseppe Leanza jmenování pomocného biskupa pro ostravsko-opavskou diecézi. Do této funkce jmenoval papež František současného generálního vikáře diecéze Mons. Martina Davida (*1970). 
Jmenování zveřejnil papežský nuncius krátce po polední modlitbě Anděl Páně v kostele sv. Václava v Ostravě. Události byl přítomen diecézní biskup Mons. František Václav Lobkowicz OPraem, který o jmenování pomocného biskupa požádal papeže koncem loňského roku. K tomuto kroku jej vedl jeho zdravotní stav a zvážení fyzických možností. Současně se přítomným věřícím představil také nově jmenovaný pomocný biskup Mons. Martin David.

Pomocný neboli také světící biskup je nejbližším spolupracovníkem diecézního biskupa v jeho pastýřské službě. Svou službu má vykonávat a ve všech záležitostech postupovat v plném souladu s ním. Pomocný biskup má svému diecéznímu biskupovi prokazovat vždy poslušnost a úctu.

Životopis Mons. Martina Davida
Martin David se narodil 15. 8. 1970 v Čeladné (okr. Frýdek-Místek) a vyrůstal v obci Ženklava (okr. Nový Jičín) v rodině spolu se svými třemi sourozenci – bratrem a dvěma sestrami. Po maturitě na Středním odborném učilišti strojírenském v Kopřivnici začal pracovat jako mechanik strojů a zařízení ve Státním podniku Tatra Kopřivnice. V letech 1989–1990 absolvoval Základní vojenskou službu a po ní až do roku 1993 pracoval v kopřivnické Tatře.

Od roku 1991 začal při zaměstnání dálkově studovat teologii na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde byl od roku 1994 přijat k dennímu studiu teologie. Po ukončení studia v roce 1999 nastoupil jako jáhen ve funkci prefekta do Teologického konviktu v Litoměřicích. 24. června 2000 přijal v katedrále Božského Spasitele v Ostravě z rukou biskupa Františka Václava Lobkowicze kněžské svěcení.

Jako farní vikář poté působil ve farnosti u konkatedrály Nanebevzetí Panny Marie v Opavě. V roce 2002 byl jmenován administrátorem farnosti Stěbořice a excurrendo administrátorem farnosti Hlavnice. Od roku 2000 do roku 2007 byl také pověřen službou kaplana pro mládež v děkanátu Opava.

V roce 2008 jej biskup František Václav Lobkowicz jmenoval generálním vikářem ostravsko-opavské diecéze. Od roku 2009 je členem Liturgické komise ostravsko-opavské diecéze a zároveň zastupuje diecézi v Liturgické komisi České biskupské konference. Dne 12. 1. 2012 udělil papež Benedikt XVI. Martinu Davidovi čestný titul Kaplan Jeho Svatosti.

V pátek 7. 4. 2017 jmenoval papež František Mons. Martina Davida pomocným biskupem ostravsko-opavským a titulárním biskupem Tucca di Numidia.
 

Týden od 18. 3. do 25. 3. 2017

 

Někdejší arcibiskup pražský, kardinál Miloslav Vlk zemřel minulou sobotu, tj. 18. března 2017, ve věku 84 let.

Článe

V posledních dvou dnech pracovního týdne přišly do Svatovítské katedrály a do kostela sv. Benedikta na Hradčanské náměstí stovky věřících k rakvi zesnulého kardinála a někdejšího pražského arcibiskupa Miloslava Vlka.

V sobotu 25. 3. 2017 se s mužem, který byl v letech 1991 až 2009 hlavou katolické církve v Česku, rozloučí při smutečním obřadu v chrámu svatého Víta, Václava a Vojtěcha i církev.

 

Poslední dny Ježíše Krista před utrpením na Golgotě den za dnem.

Poslední dny svého života prožíval Ježíš v Jeruzalémě.

Provázet vás den za dnem v těchto posledních dnech budeme zde na této stránce:cms.farnost-hodslavice.webnode.cz/news/doba-postni/ 
 

Den, kdy zemřel Kristus

Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. „Otče“, zvolal, „do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu.

Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: „Dokonáno jest.“ Jeho tělo se svezlo dolů. Ježíš se vzdal smrti.

Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo.

Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a jeruzalémskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému moři zanechávajíc  svou stopu na skalách i v horách.

Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu.

„Jistě to byl Syn Boží, řekl ostatním…[1


[1] BISHOP, J. Den, kdy zemřel Kristus. Praha : Vyšehrad, 1971. S. 283-284. 

Kdo jsi bez hříchu, hoď první kamenem

Hoď první kamenem... pokud sám nemáš žádný hřích.

Být bez hříchu. Je to vůbec možné? Co my lidé jsme vlastně zač, - milujeme, pracujeme, kolikrát ne pro sebe, ale pro ty druhé. Padáme před křížem, padáme před oltářem na kolena, klaníme se velikosti Boha, věříme v něj, víme o něm, snažíme se - ale hřešíme i přesto, i přes to všechno vědomí hřešíme. A také tím, že "házíme kameny" po těch druhých, kteří se nám možná někdy zdají být i hříšnější než my.

Ježíš to věděl. Věděl, ví, co jsem zač. Věděl, že jsme, jako lidé, lidé chybující, hřešící, slabí, nedokonalí, nakloněni ke zlému, aniž o tom kolikrát ve svých životech víme. A že i přesto - nebo právě proto, požadujeme po druhých, aby oni dokonalí byli. Někdy to i tak nějak předpokládáme. Dokonalost těch druhých. A pokud nejsou podle našich představ, rádi házíme kameny. V dnešní době třeba v podobě nepříjemných, nehezkých sms, urážlivých slov, e-mailů, nebo mnohdy jen mlčením. Mlčet na prosby, nebo dokonce nemít čas, to je také házením kamenů na toho druhého.

Jsme bez hříchu? Bez hříchů?

Pak neházejme kameny v jakékoliv podobě.

A prosme, abychom to dokázali. Máme koho.

Někoho, kdo zná, chápe, ví. Kdo ví, že, ačkoliv se o to velice snažíme, tak dokonalí prostě nejsme... 

 

Podobenství o marnotratném synovi

Podobenství o marnotratném synovi je podobenstvím, ze kterého můžeme pochopit, že Bůh nás zná, že zná srdce člověka, že ví, jak nedokonalý a slabý je člověk. Toto podobenství je o milosrdenství, o nezměřielné lásce Boha k člověku. Je o tom, jak se o nás, ať jsme jacíkoliv, přece jen stará. A jak čeká...

že se vrátíme, že Ho najdeme, že dostaneme kolikrát odvahu přijít zpět (z tohoto dění světa) a říct: Pane, tady jsem, odpusť.

A přitom jsme to my, kdo neustále Pána o něco prosíme. A ani nevíme, nevnímáme, že vše jsme již dostali. Nejen život zde na zemi, ale také možnost života věčného. "Marnotratníme" tyto dary, kolikrát nevědomky, lhostejně, nevážíme si jich. Bůh, ten Otec, co po nás vlastně pořád chce? Vždyť nemáme tolik času v životě, abychom mysleli jen na něj. Máme tolik jiné, důležitější práce...

Každý z nás jsme obdobou marnotratného syna. Každý z nás tak může pocítit Otcovu lásku. Jeho  milosrdentsví. 

Je v tom úžasná síla k životu a k překonávání všech těžkostí.

Jen si to uvědomit. Věřit, děkovat a mít odvahu vrátit se.

Tak jako onen marnotratný syn z podobenství, které je o nás, o všech.

 
 

Svatba v Káni Galilejské

Byla kdysi dávno jedna veliká svatba, na níž byl pozván také Ježíš se svou matkou Pannou Marií.       A v běhu hostiny najednou došlo víno. Maria věděla, kdo je Ježíš, věděla, že je schopen udělat cokoliv, co není běžné v lidských silách. Měla starost o své hostitele, bála se za ně ostudy, která by nastala. Nejen plna víry, ale především jistoty a přesvědčení, jde za svým synem s tou prostou větou, které nemohl porozumět nikdo jiný než On. Jen oni dva tenkrát tam na té svatbě věděli, o čem je vlastně řeč a co je obsaženo v těch slovech: Už nemají víno. A odpověď: Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina...

I přesto, Bůh - Syn, plní přání své matky a vykoná svůj první zázrak.

I my jsme neustále na svatbě v Káni Galilejské. Jsme neustále, při každé mši svaté, (i když v jiné rovině) přítomni tomuto zázraku.

A v souvislosti s děním v tomto současném světě se nám kolikrát chce říci: Už nemáme víno, Pane...

Schází nám ta víra, podložená přesvědčením, že sice "víno" dochází, ale Ty, Pane, s tím určitě něco uděláš a pomůžeš.

Tehdy, kdy je nám, a nejen nám, ale ostatním, druhým lidem, nejhůře a nemají, jak to řešit, jsi tady Ty, Pane... a pomoc neodmítneš. 

Pokud tomu opravdu uvěříme.

 

 

První pracovní týden roku 2016

A máme tady pondělí, 4. 1. 2016. 

Po svátcích a slavení příchodu Nového roku se vracíme zpět do práce. Tedy aspoň někteří :-))

Co nás čeká v tomto novém roce? Různá média nás informují o různých možných změnách, o tom, co bude jinak, co bude levnější či dražší, schůdnější a jednodušší nebo naopak složitější. Někteří z nás si dáváme také různá předsevzetí, jak budeme dále žít, v čem se změníme, co jinak budeme ve svém životě dělat, jak budeme stoupat, nejraději směrem  "vzhůru."

Stojíme před Tvým oltářem, Pane, a plánujeme si svůj další život. A vlastně nevíme, jestli třeba už dnes, Ty sám, nerozhodneš, zda naše cesta, putování tímto světem, není u konce.  Plánujeme si co dál, a přitom ani moc tak nevnímáme, že bez Tebe není co plánovat.

Čeká nás v tomto týdnu Slavnost Zjevení Páně. Tři králové se přišli poklonit malému Ježíši a přinesli mu vzácné dary. Ponechejme také my ve svém nitru rozeznít tuto krásnou skutečnost Zjevení ve svém rozumu a v srdcích. 

Pokloňme se před Pánem a přinesme mu jako dar svůj život, své životy. Hezky se to řekne, ale jak se to dělá? 

V podstatě je to prosté a jednoduché.

Stačí na to totiž uvědomit si a odevzdat se Pánu jedinou větou.

Která věta to je? 

Buď vůle Tvá.

 

Vánoční

Vánoce. O čem jsou pro dnešního člověka Vánoce? Známe to všichni. Obchody jsou plné „Vánoc.“ My lidé jsme plní Vánoc. Sháníme dárky, jídlo, pečeme cukroví, zdobíme stromečky, někde ještě dokonce stavíme Betlémy, pečeme vánočky a těšíme se na rodinná setkání u stromečku.

Často to máme spojeno s velikým shonem a se spoustou práce a starostí, aby vše bylo tak, jak být má. Vánoce jsou pro mnohé také dny plné nostalgie, vzpomínek a smutku. Proč? Vždyť přece právě tyto svátky by měly být plné pohody, spokojenosti, radosti, plné lásky. Ale ne vždy takovými jsou. Ale měly by být.  Proto místo štěstí a radosti přichází bolest a smutek.

Ale i přesto – tam někde v Betlémě se ne kdysi, ne před léty, ale i v této době (v podobě svátosti oltářní) narodilo děťátko. Na první pohled bezmocné, vyžadující péči a ochranu. To děťátko bylo a je největším dárkem pro tento svět, který je pro některé z nás plný smutku, bolesti a slzí. I ti zdánlivě nejbližší lidé nás mohou zklamat a zradit. Každý z nás může ublížit, vědomě i nevědomě, druhému člověku. Každý z nás si v sobě nosí plno zklamání ze setkání s druhým člověkem, s lidmi. Toto bezmocné děťátko nám všem však přináší pokoj a lásku. A kvůli tady tomuto máme čas vánoční i předvánoční, který má k pokoji a k pohodě někdy hodně daleko. Mysleme na to, nezapomínejme na to, proč jsou Vánoce. A najděme si v těch chvílích čas pro své ztišení, pro svůj pokoj a klid v duši. Poklekněme před jesličkami a děkujme za vše, co nám tento život dal a co nám přináší. Protože vše co máme, co žijeme, kým jsme a co jsme, je velikým darem toho děťátka tam v těch jesličkách, které se nám a jen pro nás narodilo. Přeji vám pokojné, radostné a šťastné Vánoce, svátek narození toho, kdo spasil od smutku, bolesti a nelásky celý tento náš svět. 

 
 
 

 Irské novoroční přání

  • Abys zůstal ušetřen každého trápení,  to Ti nepřeji, 

  • ani to, aby Tvá cesta byla samá růže 

  • a aby po Tvé tváři neskanula žádná slza, 

  • abys nezakusil nikdy žádnou bolest – ne, 

  • nic z toho Ti do nového roku nepřeji. 

  • Vždyť slzy očišťují srdce, utrpení zušlechťuje, 

  • bolest a úzkost Tě uvedou 

  • do společenství s Bohem 

  • a Jeho blízkost Tě naplní důvěrou. 

  • Mé přání Tobě zní spíš takto: 

  • Kéž bys byl vděčný a provždy uchoval ve svém srdci 

  • drahocennou vzpomínku na dobré věci života, 

  • abys statečně obstál ve své zkoušce, 

  • když tvrdě spočine kříž na Tvých ramenou, 

  • když vrchol, k němuž nutno vystoupit, 

  • se zdá nedosažitelný 

  • a světlo naděje mizí, 

  • aby Boží dary v Tobě rostly 

  • a celý rok Ti pomáhaly vnášet radost 

  • a sílu v duše těch, 

  • k nimž Tě pojí láska, 

  • abys měl vždy přítele, 

  • jenž Ti dodá důvěry, 

  • když síly slábnou a nedostává se Ti světla, 

  • abys vytrval vždy v bouřích a dosáhl tak výšin 

  • a aby Tě s Pánem vždy pojila vroucí láska, 

  • jak si to On přeje – pro Tebe.

Neznámý autor zdroj: http://www.cb.cz/praha3/stacionar/files/redaktori/IrskeNovorocniPrani.pdf

 

25.12. 2015:  Slavnost Narození Páně

Adeste fideles, laeti triumphantes

venite, venite in Betlehem.

Natum videte Regem angelorum....

 

zpívá se v písni z první poloviny 18. stol. (cca 1743). 

Překlad (není jednotný) by mohl znít asi takto: 

Jásejme věrní, radostně vítězní

pojďme do Betléma

shlédnout narozeného Krále andělů...

a nejen Krále andělů, ale také našeho, Krále všech lidí, Krále všeho.

Tento jásot, radost, radostné vítězství života nad smrtí, které se událo narozením dítěte v Betlémě, si všichni navzájem přejme.

Protože : Dnes se nám narodil Spasitel Kristus Pán

A od té chvíle je vše na světě tak, jak být má, pokud toto víme...

 

 

4. neděle adventní

"Jak jsem si zasloužila, že Matka mého Pána přišla ke mně?"  Ptá se sv. Alžběta Panny Marie v dnešním evangeliu podle Lukáše. "Jak jsem si zasloužila?"

Zeptáme se podobně jako sv. Alžběta, ale přesto jinak: Jak jsme si zasloužili, my - lidé, že k nám přišel, že přijde náš Pán? Ten, kdo nás zbaví úzkosti, nepokoje, neklidu, a nakonec i věčné smrti? Čím jsme si ten veliký dar zasloužili?

Na dnešním adventním věnci rozžíháme už poslední svíci. Má svůj název, je to tzv. svíce andělská, která symbolizuje mír a pokoj. V jiné symbolice je chápána také jako svíce "hořící lásky."

"Nepokojná jsou naše srdce, dokud nespočinou v tobě, Bože, " řekl před staletími sv. Augustin. 

Naše dnešní neděle a následující dny až do Štědrovečerní noci a Slavnosti Narození Páně jsou však ve znamení právě tohoto pokoje. Pokoj lidem nastává, protože v Betlémě, ve chlévě, přišel na svět ten, který nám tento POKOJ - od všeho zlého, od úzkosti, od strachu ze smrti, jednou provždy přináší jako ten největší dar.

Zasloužili jsme si to? 

Nebo aspoň: žijeme tak, aby ano?

 

3. neděle adventní

12.12.2015 00:00

Máme 3. neděli adventní. Neděli radostnou. V II. čtení sv. apoštola Pavla Filipanům čteme: "Radujte se stále v Pánu, opakuji:Radujte se!....Pán je blízko. O nic nemějte starost..."

Pán je blízko. Avšak na své potřeby nemusíme zapomínat. Máme je Pánu v modlitbě předkládat, prosit a děkovat.

Na adventním věnci nám svítí už třetí svíce.  Té svíci se říká Gautete, radostná, a měla by být růžová, protože růžová je barvou radosti. Někdy se jí říká také svíce pastýřská - protože to pastýři nám přinesli radost, radost převelikou v době Ježíškova narození.

Život je ale někdy hodně smutný a k radosti naše pozemské starosti mívají někdy hodně daleko. 

Avšak do toho našeho trápení, starostí, bolesti a kdo ví čeho všeho nám i přesto svítí třetí svíce na adventním věnci.

Zapalme ji s tím, že radost, radost převeliká, ač se to kolikrát nezdá

je skutečně na dosah.