Zamyšlení k svátku sv. Moniky a sv. Augustina
Dne 27. srpna a následující den 28. srpna je zasvěcen dvěma světcům. Matce a synovi. Tou matkou je sv. Monika, o které se také říká, že je vzorem všech matek, a synem není nikdo jiný, než sv. Augustin.
Proč sv. Monika jako vzor všech matek? Mohli bychom také říci, že nejen vzor, ale také naděje všech matek, které se cítí bezradné nad činy svých synů (a dcer nevyjímaje). Sv. Augustin totiž ve svém mládí "svatý" skutečně nebyl. Sv. Monika prolila kvůli jeho chování spoustu slzí. Traduje se, že když si šla pro radu k biskupovi Ambrožovi, rovněž svatému, řekl jí s nadějí, že není možné, aby zahynul syn tolika slzí. A Monika údajně plakala o svého syna a o jeho nápravu celých 17 let. A prosby, pláč, slzy byly vyslyšeny.
Je to inspirací pro nás, pro všechny. Prosbou, pláčem, můžeme nakonec dosáhnout svého. I když to může trvat dlouhá léta, náš dobrý úmysl a vřelá prosba vyslyšena nakonec bude.
Pokud nám na někom druhém záleží, můžeme mu pláčem, spojeným s modlitbou, velice pomoci. Výsledek se dostaví.
A bylo by krásné mít někoho, kdo se bude třeba takto modlit i za nás...
Má cesta do Emauz
Pane, také já kráčím cestou do Emauz.
Je to má vlastní pouť životem, má vlastní cesta.
Angličané by řekli prostě: my way.
Na této své cestě kolikrát - kolikrát? potkávám v druhých lidech Tebe a nepoznávám Tě.
Jdu hluchý a slepý, neslyším, nevidím,
ani když ke mně volají. Někdy i pláčou.
Nevidím, že někdo jiný "možná" věnuje mému životu svůj čas (který pro něj já nikdy nemám).
Nevidím, že někdo jiný mi "možná" svůj život obětavě dává.
Nejen, že nevidím, ale dokonce to možná ani vidět nechci.
Jsem k tomu lhostejný, nezajímá mě to, a tak jdu jen "svou" cestou... (do Emauz?)
Nepoznávám v druhém Tebe.
Nejsem toho schopen, můj Pane.
Jdu svou cestou za Tebou
a na člověka zapomínám.
A proto možná i Tebe vnímám
jen svým srdcem,
které je zavřené...
slepé a hluché
tou cestou do Emauz.
Zamyšlení k biblickému citátu
"Vrať mi radost ze své ochrany," zpívá žalmista. (Ž 51, 14).
Jdeme tímto světem, žijeme a ať zažíváme, prožíváme cokoliv, jsme pod ochranou Nejvyššího.
Zapomínáme na to, protože zapomínáme na Něj?
A nejen to, někdy se ochrana jako ochrana skutečně být nezdá.
Vždyť jen v tomto týdnu zahynulo na našich ulicích tolik nevinných lidí, také dětí. Nebo jiné, další - matka vyhodila své šestileté dítě z okna a pak se sebevražedným úmyslem skočila za ním.
Kde byla ta Boží ochrana, která nám má přinášet radost?
Svobodná vůle je někdy veliký problém v chápání dobra a v chápání zlého. Svobodná vůle nejen jednotlivce (ty děti v autě svobodnou vůlí asi moc neoplývaly), ale lidí jako takových.
"Vrať mi radost ze své ochrany" jsou slova hluboké víry, hluboké důvěry v Boha. Jsou skutečnou prosbou, která je dnešnímu světu někdy hodně nepochopitelná...