Doba postní - krátká zamyšlení

Poslední večeře

Středa svatého týdne

Jidášova zrada.

Den, kdy Jidáš prodá Ježíše za 30 stříbrných – za cenu otroka.

Zradit někoho, koho milujeme.

A následně nevěřit v odpuštění.

V onu středu se velekněží a starší lidu shromáždili v domě velekněze – Kaifáše, a radili se, jak by Ježíše zatkli a případně také zabili. Už neměli moc času, za několik dní začínaly velikonoce. Nechtěli jednat až po svátcích, protože Ježíš mohl odejít z města spolu s poutníky. Chtěli se zmocnit Ježíše rychle, lstivě a tajně.

Pomoc přišla nečekaně z řad Ježíšových učedníků.

„Co mi chcete dáti a já vám ho zradím?“

Ono zlo Jidáše nespočívalo ani tak v této zradě, ale spíše v zoufalství nad tím, že mu nebude odpuštěno. Jidáš viděl Ježíše, jak odpouští lichvářům a nevěstkám, slyšel z jeho úst podobenství o milosrdenství, mezi nimiž bylo i podobenství o marnotratném synu, slyšel Ježíše, jak kázal Petrovi odpustit sedmdesátkrátsedmkrát; a přece po tom všem zoufá a nevěří v odpuštění…

Ježíšovy poslední dny byly naplněny spoustou událostí, podobenstvími, varováními.

Možná jen neslyšíme. Nechceme slyšet. Podobně jako Jidáš.

Být v těch chvílích tam, někde daleko, v Jeruzalémě. Být nablízku člověku – Bohu, který… se obětoval. Tolikrát ten příběh slyšíme, kolikrát jsme jej slyšeli? Ale není pravdou, že tam nejsme. Není pravdou, že se nás ten příběh jednoho života netýká. Je příběhem, který se dotýká nás všech. Jde jen o jedno – nestát opodál. V následujících dnech se naplní písmo, – Bůh zemře na kříži, Bůh vstane z mrtvých. Kolik krásných slov již o tom bylo řečeno? Kolik prázdných, ale hledajících srdcí tomu naslouchalo? Roztrhněte svá srdce, nejen šaty – slyšeli jsme na počátku postní doby. Roztrhněme svá srdce a otevřme je tomu, kdo přišel, kdo přichází, kdo čeká. Nemáte mne vždycky, řekl Ježíš při večeři v Bethanii Jidáši Iškariotskému. Ale můžete mne mít, kdykoliv budete vy sami chtít. Jsem neustále s vámi, neustále přítomen. Ne jako příběh, ale jako realita, jako každodenní skutečnost.

Úterý svatého týdne

V úterý ráno přišel Ježíš opět do chrámu. Byl očekáván lidem, ke kterým začal promlouvat. Přišli tam také velekněží, a starší lidu – členové velerady.

Ti měli na Ježíše spoustu záludných otázek tak, aby jej přistihli při nesprávně zodpovězených odpovědích a oslabili tak v lidech důvěru v něho.

Zeptali se před davem: Jakou mocí činíš tyto věci a kdo ti dal tu moc, abys to činil?

Ježíš jim odpověděl otázkou:

„Křest Janův byl z nebe či od lidu?“

Nemohli odpovědět jinak, než že neví, protože si nechtěli rozzlobit dav. Kdyby řekli, že z nebe, dav by se mohl zeptat, proč tedy neuvěřili Ježísovi. Kdyby řekli, že z lidí, popřeli by tím Jana jako proroka, za kterého byl uznáván od lidí i od velerady. Na to odpověděl Ježíš stejným způsobem:

„Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím…“

Ježíš v ten den vyslovil mnoho podobenství: o člověku, který měl dva syny,  jednoho poslušného, který však nekonal jeho vůli, a jednoho neposlušného, který naopak jeho vůli nakonec konal. O hospodáři a jeho vinici (podobné známe z Izaiáše 5), o placení daní – dávejte tedy, co je císařovo, císaři a co je Božího, Bohu), o vzkříšení z mrtvých:

„Vzkříšení budou týmiž lidmi jako dříve, ale nebudou v témže stavu jako kdysi: v novém stavu budou jako andělé v nebi. Což jste nečetli, co vám bylo řečeno od Boha slovy: Já jsem Bůh Abrahámův a Bůh Izákův a Bůh Jakubův? (Ex, 3,6). Není Bůh Bohem mrtvých, ale Bohem živých.“

Ve stejný den odpovídá také na otázku zákoníka: Které přikázání je první ze všech? (Mk, 12, 28). Které přikázání v Zákoně je veliké? Ježíš odpovídá, podobně jako v podobenství o milosrdném Samaritánu:

„První ze všech přikázání jest? Slyš Izraeli! Hospodin Bůh tvůj, Bůh jediný jest; a milovali budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší mysli své a ze vší síly své. To je první přikázání. Druhé je mu podobné: Milovat budeš bližního svého jako sebe samého. Jiného přikázání většího nad toto není.“

V ten den, který Ježíš prožil ve chrámu, pronesl ještě řeč směrem k farizejům a zákonodárcům, ve smyslu:

„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, že zavíráte království nebeské před lidmi…“

Šlo ve své podstatě o hořký nářek nad jeho nepřáteli.

Po té vkročil do vnitřku chrámu, dostal se až k nádvoří žen a posadil se proti chrámové pokladnici a pozoroval ruch. U vchodu do pokladnice stálo 13 pokladen.  K pokladnám před velikonocemi přicházeli lidé, aby zaplatili nejen předepsanou chrámovou daň, ale také dobrovolné dary. To vše hlídali kněží, kteří zde stáli na stráži.  K pokladnám přicházelo mnoho boháčů, kteří své dary   a peníze vhazovali do pokladen, nazývaných „trouby“ (měly podobný tvar – prodloužené ústí, do kterého se peníze vhazovaly) velice okázale tak, aby si jich ostatní lidé všímali a získali tak vážnost u lidí i u Boha. Mezi nimi se vlekla chudičká vdova, která vhodila nikým nepozorována a nikým nepostřehnuta do pokladny pouze dvě lepty (asi haléř). Ježíš ji viděl a zavolal své učedníky a řekl jim:

„V pravdě pravím vám. Tato chudá vdova dala více než všichni, kteří metali do pokladnice; neboť všichni dávali z toho, co jim přebývalo; tato žena však dala ze svého nedostatku všecko, co měla…“

Když se již den chýlil ke konci, opustil Ježíš se svými učedníky chrám. Přešli přes nádvoří pohanů a kráčeli podél spodních staveb, zvedajících se v údolí Cedron. Jeden z učedníků, který slyšel Ježíšovu hrozbu směrem k farizeům o tom, že jejich dům bude pustý, se zamyšleného Ježíše zeptal, co tím myslel. 

Ježíš po chvíli zvedl hlavu a s pohledem na krásnou stavbu mohutného chrámu pronesl:

„Vidíte toto všechno? Vpravdě pravím vám: Nezůstane tu kámen na kameni, který by nebyl rozbořen.“ 

Učedníci byli po těchto slovech velmi zaraženi a v naprosté tichosti přešli přes potok Cedron a stoupali po protějším svahu na Olivetskou horu. Když se ocitli na jejím vrcholku, Ježíš se posadil proti chrámu a tiše na něj hleděl. Učedníci, kteří byli ještě stále vyděšeni z jeho slov, jej opět požádali o vysvětlení temného proroctví o zkáze s otázkou, kdy vše se to stane. Ježíš odpověděl tím, že nejprve vylíčil zkázu Jeruzaléma, vylíčil všechnu budoucí bolest a utrpení, že přijde mnoho nepravých proroků; posléze hovořil o konci světa: že se zatmí slunce, hvězdy budou padat, …až se v oblacích zjeví Syn člověka, který přijde s mocí a ve slávě…, ale že:

„...o tom dni nebo hodině nikdo neví, ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec.“ (Mk, 13, 32).

Pondělí svatého týdne

V pondělí časně zrána se Ježíš vydal i se svými apoštoly opět z Bethanie do Jeruzalema. Před odchodem, což nebylo zvykem, nic nejedl, a proto pocítil hlad.

Aby svůj hlad utišil, přistoupil k fíkovému stromu, který rostl u cesty a měl mnoho krásného listí… hledal mezi listím nějaké plody, ale na stromě jich nebylo, ani nemohlo být, protože nebyl čas fíků. Ježíš hledal to, co vlastně nalézt ani nemohl.

„Ať z tebe na věky nikdo nejí ovoce…“,

řekl stromu, který neměl „jak“ utišit jeho hlad.

A strom do dalšího dne podle záznamu z evangelia skutečně uschl.

Fíkovník, který nenese ovoce. V době, kdy je nést ani nemá. Protože vše na světě má svůj čas – i fíkovník.

Hledáme často u druhých to, co nalézt nejde. A zapomínáme na to, že hledat bychom měli především u sebe samotných. A nezáleží až tak na tom, jestli je „čas fíků“ či není. Každý den je příležitostí, když už ne k plodům naší práce, tak aspoň k jejich dozrávání. Dokážeme víc, než víme, pokud tomu věříme.          I plodit ovoce v nečase. Pokud ne, ať na věky nikdo nejí naše ovoce. Jak krutá a drsná slova z úst Boha-člověka, který ví, co jej v příštích dnech čeká. Osobně bych ráda přišla k tomu uschlému stromu a pohladila jej po kmeni. Proč? Protože mám stromy ráda. Je mi ho líto. Stejně tak, jako za několik dní budu plakat s jeruzalémskými ženami nad utrpením Ježíše při jeho poslední lidské, křížové cestě. A uslyším ten tichý hlas: Neplačte nade mnou. A tak jako ostatní tomu nebudu vůbec rozumět. Stejně jako nemusíme rozumět uschlému fíkovníku. Stejně jako nemusíme rozumět mnoha dalším věcem. Třeba i lidem nebo samotnému světu. Ať to je jakkoliv, stojím – opět – opodál a začínám se třást nad osudem muže, kterého čeká nejbolestivější a přitom nejtriumfálnější týden jeho života.

Květná neděle

V Jeruzalemě se hned rozšířila zpráva, že Ježíš je opět v Bethanii. Proto se hned ráno v Bethanii sešlo mnoho nadšenců, a to z řad krajanů z Galileje, kteří sem přišli na velikonoční pouť, tak také měšťané z Jeruzaléma i svědci Lazarova vzkříšení. 

Velice brzy se sešel celý zástup lidí. V té době nebylo až tak nezvyklé uspořádat četnějším nebo významnějším skupinám poutníků průvod, který je doprovázel do města za zpěvů a jiných projevů radosti. Že něco podobného se stane i nyní Ježíši, oslavovanému za vzkříšení Lazara, bylo jeho učedníkům zřejmé. Obávali se však, že Ježíš podobné oslavy odmítne. Nestalo se tak.

Ježíš zvolil kratší cestu do Jeruzaléma, asi tři kilometry dlouhou, a to přes horu Olivetskou, která sestupovala po západním svahu a ústila do města u severovýchodního rohu chrámu.

Cesta se vinula kolem staré vesničky zvané Bethfage (dům nezralých fíků). Když již celý zástup vystoupal na vrcholek Olivetské hory, poslal Ježíš do vesničky dva ze svých učedníků, aby mu přivedli oslátko, na kterém ještě žádný člověk neseděl. V Palestině na oslu jezdívaly vznešené osoby, byl to výraz úcty. V Ježíšově případě posilněn ještě tím, že na oslíkovi ještě nikdo jiný před ním neseděl, a tak se nejlépe hodil k tomu, aby nesl tak posvátnou osobu a oslavovaného člověka, jakým byl Ježíš. O to více byl vjezd do Jeruzaléma slavnostnější.

Ježíš vjížděl do Jeruzaléma naprosto triumfálně. Lidé prostírali na ulici roucha, aby jel jako po koberci, házeli větve na cestu a mávali radostně palmovými ratolestmi a provolávali mu slávu:

„Hosanna! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně! Požehnáno buď přicházející království Otce našeho Davida! Hosanna na výsostech!“ ( Mk, 11, 9-10).

Neděle. Slunce vysoko nad hlavou, kvetoucí stromy a Jeruzalém. Lidé se sbíhají na jedno místo. Trhají rozkvetlé větve stromů a větvičky palem. Tam někde vpředu přijíždí na oslíku mladý muž. Všichni nadšeně křičí a vítají ho a oslavují ho.

Stojím opodál a mlčím. Nechápu ten dav. Nezvoním "klíči" ani nemáchám nějakými mávátky v opojném štěstí davu nad hlavou. Vidím člověka, který slavnostně vjíždí do věčného města. Lidé mu provolávají slávu. Také ani on, zdá se, ten dav nevnímá.

Je sám.

Potřebujeme lidskou blízkost, a přitom jsme někdy až hrozivě sami. V okamžicích veliké radosti i velkých bolestí to cítíme nejvíce. Může být kolem nás spousta lidí; mohou nám dávat najevo, jak nás mají rádi a jak nás obdivují.

Světská sláva je však jen jako polní tráva…

Člověk je tvor velice křehký. Až tak, že není vhodné mu vždy důvěřovat. Každý člověk může zklamat. Sám v sobě i pod vlivem „křičícího“ davu. Proč? Protože je jen člověk. Tato křehkost člověka by v nás však neměla vyvolávat zlobu, ale naopak – starost o toho druhého.

Starost o někoho, kdo dnes chválí a oslavuje, aby za několik dní volal: ukřižuj.

Tamti aspoň křičí.

Ale co my? Stojíme opodál, díváme se na to, a – mlčíme...?

Sobotní hostina před Květnou nedělí

Ježíš přišel z Jericha do Bethanie šest dní před Velikonocemi, v době, kdy již nastala usilovná doba příprav na oslavy těchto židovských svátků. Nebylo tomu tak dlouho, kdy byl Ježíš naposledy v Bethanii; v podstatě jen před několika týdny zde vzkřísil svého přítele Lazara. Byl zde tedy přijat více než vlídně, dokonce byla na jeho počest uspořádána hostina u jednoho z nejbohatších lidí ve městě – Šimona.

Ježíše a jeho učedníky a další hosty obsluhovaly Lazarovy sestry Marie a Marta.

Během hostiny vešla Marie do jídelny s protáhlou alabastrovou nádobou, v jakých se uchovávaly voňavky, přišla k Ježíšově pohovce u stolu, ulomila hrdlo láhve na znamení větší úcty a vylila nardovou mast, tehdy velice vzácnou a cennou, Ježíši částečně na hlavu a pak na nohy, které pak otřela svými vlasy. Byl to projev vděčnosti a úcty a nebylo to nic neobvyklého – významným hostům se podávaly po umytí rukou a nohou vzácné voňavky, aby se jimi osvěžili. Celý Šimonův dům se tak naplnil vůní této vzácné nardové masti.

Učedníci se nad touto marnotratností podivili a způsob projevení úcty k Ježíši se jim zdál poněkud přehnaný. Jidáš Iškariotský, učedník, který měl na starosti pokladnici, se v pohoršení nad tímto plýtváním dokonce zeptal:

„Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?

Ježíš odpověděl:

„Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“

Nemáte mne vždycky. Ano, živého, hmatatelného, na dosah ruky, na dotek. Lidé, žijící v Ježíšově době, tuto možnost měli. My ji dnes nemáme. Nemáme „jak“ ho vidět svýma prostýma očima. Vidíme jen srdcem…? Často nevidíme. Nechceme vidět. A nejen to – ani neslyšíme. Proč taky? Stačí nám tento svět, tento život. Tamten člověk možná ani nebyl a ani nežil, všechno je jen výmysl lidí, aby tím omámili a klamali ostatní, ty méně moudré, kteří na tuto krásnou pohádku o spáse uvěří.

Nemáte mne vždycky… Nemáme nikdy? Marie pomazala jeho nohy drahou mastí a utřela je svými vlasy…

Vidím to jen zdálky. Neslyším slova, nevnímám atmosféru toho večera. Stmívá se. Na Bethanii a blízký Jeruzalém padá noc.

Zamyšlení 1

Prožíváme postní dobu.

Postíme se. 

Co znamená postit se? A proč se "postíme"?

Na internetu můžeme najít mnohá vysvětlení. Např . i tato krásná slova:

"Půst je výkřikem našeho těla po Bohu, křik z propastné hlubiny, v níž se setkáváme se svou nejhlubší bezmocí, zranitelností a nenaplněností,

a v níž celou svou bytost necháme padnout do bezedné Boží náruče." 

( https://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Navrat-k-postu.html)

Není to tedy jen o odříkání se toho, co máme rádi. O odříkání si jídla, pití, a to jen v určité dny. Je to o celkovém životním nastavení. O pochopení a porozumění, kým jsme a proč jsme zde.

Proč? Protože bez nastávající spásy, která přišla od samotné nadzemské síly, Boha, jsme bezmocní, zranitelní a nenaplnění.

A to i přesto, že se kolikrát cítíme zcela jinak - silní, všemocní a naprosto uspokojení. A něco jako půst a Boha nám netřeba.

Ale nejen naše tělo, ale i naše duše, nitro, volá, křičí po Bohu.

Svědčí nám o tom mimo jiné vše, co se kolem nás v současné společnosti děje. 

Zamyšlení 2