Z poselství papeže Františka k postní době 2016 - Skutky milosrdenství
Skutky milosrdenství.
Boží milosrdenství proměňuje srdce člověka, dává mu zakusit věrnou lásku, a tím jeho samého uschopňuje k milosrdenství. Stále novým zázrakem je to, že Boží milosrdenství může vyzařovat do života každého z nás, motivovat nás k lásce k bližnímu a dávat impulz k tomu, co církevní tradice nazývá skutky tělesného a duchovního milosrdenství. Připomínají nám, že naše víra se vyjadřuje konkrétními každodenními skutky, které mají za cíl pomáhat našemu bližnímu na těle i na duchu a podle kterých budeme souzeni: dávat mu jíst, navštěvovat ho, utěšovat, vzdělávat. Proto si vroucně přeji, „aby křesťanský lid během Svatého roku přemýšlel o skutcích tělesného a duchovního milosrdenství. To bude způsob, jak probouzet naše svědomí často ukolébané tváří v tvář dramatu chudoby a jak hlouběji pronikat k jádru evangelia, kde Boží milosrdenství upřednostňuje chudé“ (tamtéž,15). V chudém se totiž Kristovo tělo „stává znovu viditelným coby tělo, které je zmučené, bolavé, zbité, podvyživené a na útěku..., abychom jej rozpoznali, dotýkali se jej a poskytovali mu péči“ (tamtéž). Nevídané a pohoršující tajemství utrpení nevinného Beránka, pokračující v dějinách: hořící keř nezištné lásky, před nímž si jako Mojžíš můžeme jen zout opánky (srov. Ex 3,5) – tím spíše, když chudým je bratr nebo sestra v Kristu trpící kvůli své víře. Před takovouto láskou silnou jako smrt (srov. Pís 8,6) (srov. Pís 8,6) se tím nejubožejším chudákem jeví být ten, kdo sám sebe za takového nepovažuje. Myslí si, že je bohatý, ale ve skutečnosti je nejchudší z chudých. Je takový, protože je otrokem hříchu, který ho nutí, aby bohatství a moc používal nikoli ke službě Bohu a druhým lidem, ale k tomu, aby v sobě potlačoval vědomí, že ani on není ničím jiným než ubohým žebrákem. Čím větší jsou bohatství a moc, jimiž disponuje, tím větší může být jeho klamné zaslepení. Může dojít až tak daleko, že ani nebude chtít vidět chudého Lazara, který žebrá u dveří jeho domu (srov. Lk 16,20-21) a je obrazem Krista, jenž si v chudých vyprošuje naše obrácení. Lazar je tou možností k obrácení, kterou nám Bůh nabízí a kterou možná my ani nevidíme. Toto zaslepení je doprovázeno pyšným blouzněním o všemohoucnosti, v němž se neblaze ozývá ono ďábelské „budete jako Bůh“ (Gen 3,5), které je u kořene každého hříchu. Takové blouznění může nabýt i sociální nebo politické podoby, jak to ukázaly totalitní režimy 20. století a jak to dnes ukazují ideologie unifikovaného technicko-vědeckého myšlení, které se snaží učinit Boha bezvýznamným a člověka chtějí zredukovat na manipulovatelnou masu. A zároveň to mohou ukazovat i struktury hříchu spojené s falešnými rozvojovými modely založenými na zbožštění peněz. Ty vedou ke lhostejnosti bohatších lidí a společností k osudu chudých, před nimiž zavírají dveře a dokonce je nechtějí ani vidět.
Postní doba letošního Svatého roku je tedy časem příhodným pro to, abychom díky naslouchání Slovu a konání skutků milosrdenství konečně vyšli ven ze svého existenčního odcizení. Jestliže se skrze skutky tělesného milosrdenství dotýkáme Kristova těla v bratřích a sestrách, kteří potřebují, abychom jim dávali najíst, oblékali je, ubytovávali je a navštěvovali, pak skutky milosrdenství duchovního – radit, vyučovat, odpouštět, napomínat, modlit se – se dotýkají bezprostředněji toho, že jsme hříšníci. Tělesné a duchovní skutky proto nelze oddělovat. Právě tím, že se hříšník v ubožákovi dotýká Kristova těla, může dostat dar pochopení, že on sám je ubohý žebrák. Na této cestě si také „pyšní“, „mocní“ a „bohatí“, o nichž hovoří Magnificat, mohou uvědomit, že jsou bez vlastní zásluhy milováni Ukřižovaným, který i pro ně umřel a vstal z mrtvých. Pouze v této lásce se nachází odpověď na žízeň po nekonečném štěstí a lásce, o níž si člověk klamně myslí, že ji může utišit pomocí idolů vědění, moci a vlastnění. Existuje však trvalé nebezpečí, že kvůli stále neprodyšnější uzavřenosti před Kristem, který v chudém i nadále tluče na dveře a na srdce, skončí ti pyšní, bohatí a mocní tak, že se sami odsoudí k pádu do oné věčné propasti, jíž je peklo. Proto znova zaznívají zkormoucená Abrahámova slova, určená jak jim, tak i nám všem: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou“ (Lk 16,29). Takovéto činorodé naslouchání nás nejlépe připraví na oslavu konečného vítězství zmrtvýchvstalého Snoubence nad hříchem a nad smrtí. On si přeje očistit svoji Snoubenku, která očekává jeho příchod.
Nepropásněme tuto postní dobu jako čas příhodný pro obrácení! Prosme o ně na mateřskou přímluvu Panny Marie, která před velikostí Božího milosrdenství, jež se jí dostalo bezplatně, jako první poznala svou nepatrnost (srov. Lk 1,48) a vyznala, že je pokornou služebnicí Páně (srov. Lk 1,38).
Ve Vatikánu 4. října 2015
svátek sv. Františka z Assisi
www.apha.cz/poselstvi-svateho-otce-frantiska-k-postni-dobe-2016
Závěr kázání papeže Františka v Domu sv. Marty dne 12. 1. 2016
„....Modlitba činí zázraky. Působí zázraky také křesťanům ať laikům či kněžím a biskupům, kteří ztratili slitovnost. Modlitba věřících proměňuje církev. Nikoli my, papežové, biskupové, kněží a řeholnice posunujeme církev kupředu, nýbrž svatí!... ...A svatí jsou ti, kdo mají odvahu věřit, že Bůh je Pán a může učinit všechno.“
Homilie papeže Františka při novoroční bohoslužbě 1. 1. 2016 v bazilice sv. Petra:
Slyšeli jsme slova apoštola Pavla: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy.“ (Gal 4,4).
Co to znamená, že Ježíš se narodil, „když se naplnil čas“? Podíváme-li se blíže na tehdejší historické období, jsme vzápětí zklamáni. Řím panoval svojí vojenskou mocí nad velkou částí tehdy známého světa. Císař Augustus dosáhnul vlády po pěti občanských válkách. Také Izrael byl dobyt římskou říší a vyvolený národ ztratil svobodu. Pro Ježíšovy současníky to tedy jistě nebyla nejlepší doba. Geopolitická sféra tedy není tím, na co je třeba brát zřetel při definování plnosti času. Je proto nezbytná jiná interpretace, která chápe plnost z Božího hlediska. Jakmile Bůh rozhodl, že nadešla chvíle ke splnění daného proroctví, naplnil se lidstvu čas. Nejsou to tedy dějiny, které rozhodují o Kristově narození. Spíše Jeho příchod na svět umožňuje dějinám, aby došly svojí plnosti. Narozením Božího Syna proto začíná počítání nové éry, která je naplněním starobylého proroctví. Jak píše autor listu Židům: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem“ (Žid 1,1-3). Plnost času je tedy přítomnost Boha v první osobě v našich dějinách. Nyní můžeme vidět Jeho slávu, která září v chudobě stáje a být povzbuzeni a podpořeni Jeho Slovem, které se v jednom dítěti stalo „maličkým“. Díky Němu může naše doba nalézt svoji plnost. I náš osobní čas se naplní v setkání s Ježíšem Kristem, Bohem, jenž se stal člověkem.
Toto tajemství nicméně kontrastuje s dramatickou dějinnou zkušeností. Každý den, třebaže bychom chtěli, aby se nám dostávalo opory ve znameních přítomnosti Boha, musíme narážet na opačná, negativní znamení, která působí spíše dojmem Jeho absence. Zdá se, že plnost času se rozpadá na četné formy nespravedlnosti a násilí, jimiž je lidstvo denně zraňováno. Někdy se ptáme: jak je možné, že přetrvává utiskování člověka člověkem a že arogance silnějšího nadále ponižuje toho nejslabšího, kterého vytlačuje na ten nejzbídačenější okraj našeho světa? Dokdy bude lidská špatnost na zemi rozsévat násilí a nenávist a přinášet nevinné oběti? Jak může být čas plnosti, hledíme-li na zástupy mužů, žen a dětí, kteří utíkají před válkou, hladem a pronásledováním, přičemž riskují život, jen aby se domohli respektování svých základních lidských práv? Proud bídy, živený hříchem, zdánlivě protiřečí plnosti času uskutečněné Kristem. Pamatujete si drazí, pueri cantores (- obrací se papež k dětským sborům, které doprovázely dnešní liturgii a které den předtím přijal na zvláštní audienci) - to byla ta třetí otázka, kterou jste mi včera položili… I děti si toho všímají.
A přece tento proud nezmůže nic proti oceánu milosrdenství, které zaplavuje náš svět. Všichni jsme povoláni ponořit se do tohoto oceánu a nechat se znovu zrodit, abychom přemohli lhostejnost, která překáží solidaritě, a opustili falešnou neutralitu, která zabraňuje vzájemnému sdílení. Milost Krista, který naplňuje očekávání spásy, nás nutí stát se Jeho spolupracovníky při vytváření spravedlivějšího a bratrštějšího světa, kde každý člověk a veškeré tvorstvo bude moci žít v pokoji a v původní harmonii Božího stvoření.
Na počátku nového roku nás církev nechává rozjímat o Mariině božském mateřství jakožto ikoně míru. V ní se naplňuje starobylý příslib. Ona uvěřila andělovým slovům, počala Syna a stala se Matkou Páně. Jejím prostřednictvím, jejím přitakáním se naplnil čas. Evangelium, které jsme slyšeli, říká, že Panna „to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Představuje se nám stále jako nádoba naplněná pamětí Ježíše, jako Trůn moudrosti, odkud je třeba čerpat, abychom měli koherentní interpretaci Jeho učení. Dnes nám nabízí možnost chápat smysl událostí, které se osobně dotýkají nás, našich rodin, našich zemí a celého světa. Kam nemůže dosáhnout rozum filosofů, ani politické vyjednávání, tam může dosáhnout moc víry, kterou přináší milost Kristova evangelia a která může vždycky otevírat nové cesty rozumu i vyjednávání.
Blahoslavená jsi, Maria, protože jsi dala světu Božího Syna; avšak ještě více blahoslavená jsi proto, že jsi v Něho uvěřila. Plná víry jsi počala Ježíše nejprve v srdci a potom v lůně, aby ses stala Matkou všech věřících (srov. Augustin, Sermo 215,4). Vztáhni Matko svoje požehnání na nás v tento den tobě zasvěcený, ukaž nám tvář svého Syna Ježíše, který celému světu uděluje milosrdenství a pokoj.
Přeložil Milan Glaser
zdroj: www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23022